Úvodem o dobrovolném omezení výseče

V šesti týdnech v listopadu a prosinci 2014 jsem se účastnil programu SAR EL (Volunteers for Israel). V izraelské vojenské uniformě na izraelské vojenské základně jsem se zabýval činnostmi, které souvisí s logistikou armády (nátěry a obnova nástrojů, příprava výstroje, dokonce čištění M16). Byla to moje první účast v SAR EL, byla to moje první návštěva Izraele. Každý týden takřka na tři dny se opouští základna a každý může dělat, co mu je libo. Pracoval jsem pro armádu a Izrael velmi tvrdě, ale od začátku jsem si pohrával s myšlenkou, že tento můj pobyt může být dobré esejistické (a nejen esejistické) téma, což je samozřejmě pochopitelné u člověka, který už pár knížek na triku má. Měl jsem dvě možnosti; ve volném čase budu co nejvíce cestovat po Izraeli, abych načerpal co nejvíce optických a zvukových dojmů i přesných poznatků. Druhá možnost je tato: nebudu cestovat s výjimkou krátké návštěvy Jeruzaléma. Omezím se na Tel Aviv a Jaffu a samozřejmě vojenské prostředí základny Sirkin. Dobrovolně omezím zkušenostní výseč a nechám Cestu do Izraele, aby sama ukázala a obnažila podstatné detaily, malé příběhy, zajímavé charaktery, aby mně sama ukázala, co v této době ukázat chce. Již jsem řekl, že to byla moje první cesta do Izraele, i proto jsem musel zvolit druhý přístup; navíc tento druhý přístup, a ne lov dojmů a jejich skládání na velkou hromadu, umožňuje provázat tuto cestu s mým předchozím aktivním životem, co v něm směřovalo k Izraeli. Ještě k tomuto slovo „život“, které jsem použil. Když jsem odjížděl do Izraele, opravdu jsem si myslel na základě zpráv z médií, že do určité míry riskuji své zdraví, ba dokonce svůj život. Pobyt byl nakonec velmi příjemný (dokonce mé dny na pláži u Jaffy byly vysloveně prázdninové), i když každý den se objevovala nějaká nebezpečná zpráva; najíždění do chodců v Jeruzalémě, útoky na synogogy a vojáky v Jeruzalémě, první ataky ISIL na Egypt, co se bude dít v Radě Bezpečnosti OSN, když se bude hlasovat o stažení Izraele před hranice před Šestidenní válkou. Říkám odpovědně; ono je to všechno trochu jinak, než jak to vypadá v médiích, i když v žádném případně neplatí to, co se s oblibou říká, že všechno je jinak. O tom také je moje sdílení dotyků jedné Cesty do Izraele s čtenářem, jak jinak to je.

Nad xerokopií staré fotografie z roku 1967 – aneb dotyk extáze dějin

Ben Gurionovo letiště v Tel Avivu protíná mnoho os, jedna z nich je mimořádné duchovní důležitosti. U východu z letištní haly příletů stojí dvě bysty; jedna patří Davidu Ben Gurionovi, druhá Jicchaku Rabinovi. Nevím, zda se bysty dívají do očí. Na každý pád netvoří dvě mimoběžné skutečnosti, nýbrž odkazují na sebe. Každý, kdo si chce před letištní budovou vzít taxíka, musí osu protnout a kus si z ní vzít, než vyrazí do Izraele současnosti. 4.listopadu 2014 tomu bylo 19 let, co byl spáchán atentát na tehdejšího izraelského premiéra Jicchaka Rabina. Jako jedna ze stěžejních postav budování izraelského státu je Rabin, jehož židovské kořeny sahají do Ruska, zachycen na nepřeberném množství historických fotografií, včetně těch mimořádně důležitých pro blízkovýchodní mírový proces. Ale jen jedna – alespoň podle mého přesvědčení – přesahuje konkrétní historické souvislosti do absolutního nadčasového. Končí tzv. Šestidenní válka. Izrael získává západní břeh Jordánu a další území, izraelští parašutisté pronikají do Starého města v Jeruzalémě Bránou Jaffa. Na fotografii vidíme, jak špalírem diváků vstupují do Starého města, tentokrát skrze Lví bránu, která může být v těchto souvislostech nahlížena jako triumfální oblouk, muži ve vojenských uniformách. Uprostřed kráčí v helmě legendární stratég CAHALu a izraelské zahraniční politiky Moše Dajan. Po Dajanově levici také v helmě Jicchak Rabin, tehdejší šéf generálního štábu CAHALu. Šestidenní válka v roce 1967 znamená, že se Izrael stává státem, který drží kompaktní území, které je schopné obrany. Tématem podzimu 2014 je, zda Palestinci uspějí se svoji snahou o stažení Izraele do hranic před rokem 1967. Stažení Izraele za hranice z roku 1967 ale znamená, jako by se událost od Lví brány z roku 1967 nikdy nestala. Slzy vojáků již nejsou, vysychají, na fotografii Jeruzaléma se snáší tma. Takové stažení je prostě nemožné (snad jen za cenu totální katastrofy) a důvodem je básnický argument, že nelze zrušit obsah fotografie, ze které tak ohromujícím způsobem, dosahujícím úrovně vysokého umění, v takové extázi dějin, v takové míře absolutního nadčasového, promlouvá čas.

Romantické idylické středoevropské krajiny ve vojenské jídelně – aneb dotyk autenticity kultury

S Ivanem Dejmalem a dalšími přáteli jsme po léta připravovali pro Václava Havla konference Tvář naší země – krajina domova. V té době jsme se probírali tisíci mapami, archivními a aktuálními fotografiemi krajin historických českých zemí a vlastně krajin středoevropských. Nyní jsem na základně CAHALu Sirkin v Petach Tiqwa. Snídaně začíná v sedm hodin, chodí na ni i vojáci ve sportovních dresech, kteří už mají za sebou dvě hodiny fyzické přípravy. Chodí na ni combat-soldiers s neprůstřelnými vestami a Uzzi. Často se tu pohybují pěkná děvčata v uniformách, ať již s poloautomatickou zbraní na zádech nebo ne. Základna Sirkin především slouží pro inženýrskou podporu speciálních jednotek, ale nacházejí se zde i vojáci těchto speciálních jednotek pro boj v tunelech, pro překonávání překážek, pro likvidaci výbušnin. Oběd začíná ve 12 hodin, večeře v 18 hodin. Hromady skvělého jídla, maso, sladkosti, zelenina, ovoce, šetří se vodou. Po večeři sedím u kávy notně unaven. Konečně si zvykám a zbraně se mi stávají všedností. Konečně přestávám jen tak bloumat a soustřeďuji se na obsah viděného – a dostavuje se tichý šok, dojetí, slzy. Čekalo by se, že na stěnách budou viset obrázky s vojenskou tématikou, jenž budou vzbuzovat hrdost; obrazy letadel, tanků a lodí. Nebo tam budou viset obrázky, které mají za úkol pouštět hrůzu z protivníka. Nechci být laciným a srovnávat nesrovnatelné, ale moje základní představa o armádě byla vytvořena při návštěvě jistých českých kasáren hluboko před rokem 1989, kde nás-dětskou třídu vítala u vchodu do budovy nástěnka, na níž visela fotografie, jak americký voják s brýlemi rozřezává na kusy vietnamské dítě. Ale v jídelně na základně Sirkin v Petach Tiqwa na stěnách visí romantické idylické středoevropské krajiny; vidíme například typickou tzv. alpskou krajinu s údolím a majestátními vrcholky velehor. Malbu tzv. ideálních krajin především s motivy antických ruin rozvinuli v Itálii Francouzi Poussin a Lorrain v první polovině 17. století. Některé obrazy v jídelně jdou až za idylu, pohrávají si se sentimentalismem. Žasnu nad osamělým krásným domem u potoka v kouzelném údolí, když se na obzoru tyčí horstvo, které tě ochrání. Mé dojetí se podobá tomu nad starou fotografií od Lví brány v Jeruzalémě z roku 1967. Čeho se zde dotýkám, když se nad starou fotografií z Jeruzaléma dotýkám nezrušitelné extáze dějin? Ode všech sousedů, ze všech stran, že všech azimutů se na Izrael valí geopolitika. Zde na místě, které by mělo být geopolitikou zatopené až po strop, ve vojenské jídelně základny speciálních jednotek Sirkin, se ale dotýkám skutečné autenticity kultury, přičemž autenticitou kultury nazývám svrchovanou potřebu vysoké tradiční kultury v její nekonenčné tvořivosti. Autentickou situací kultury nazývám takovou situaci, kdy kultura vstupuje do lidí přesně taková, jak byla stvořena, přijímaná přesně z těch pohnutek, pro které byla stvořena. Tato role kultury je pro Izrael zcela zásadní a je unikání. Nepochybně se zde dotýkám jádra Izraele.

Nad Jicchakem Rabinem v listopadově tmě a na pozadí cvičné střelby – aneb dotyk starých témat o fanatismu

Izraelští vojáci-respektive mladé slečny Micol a Yael rozdaly papírky a na každém z nich byla jedna věta. Zde jsou všechny věty, které byly na papírcích. Uvádím je v angličtině.

„We say to you today in a loud and clear voice: Enough of blood and tears. Enough… We are today giving peace a chance.“

„We do not celebrate the death of our enemies.“

„Military cemeteries in every corner of the world are silent testimony to the failure of national leaders to sanctify human life.“

„Now it is time not only to think of better future, now it is time to realize it.“

„Violence is what destroys the basis of the Israeli democracy.“

Nevím proč, ale ze způsobu, jak byly kartičky s větami rozdány, má každý z nás pocit, že každá věta patří jinému řečníkovi. A každý řečník jako by zastupoval poněkud odlišný světonázor.

„Judit! Která věta se vám nejvíce líbí? A zkuste říci proč,“ povzbuzuje Micol.

Knihovnice Judit, která do SAR EL dorazila až z Kanady, mlčí a červená se stále více, nakonec se rozhodne. Zřejmě cítí, že má o sobě povědět více, než musí. Domnívá se, že je na její svobodě pácháno násilí. Věty jsou si podobné a přece každá míří trošičku jiným směrem. Některé zní jako kritika Izraele. Těžko říci, kterou větu by si zvolil Benjamin Netanjahu, když před pár měsíci Izrael čelil vlně raketových útoků skutečně těžkými raketami z Gazy a dnes z Golandských výšin vidí děje nepředstavitelně kruté občanské války v Sýrii. Věty znějí až příliš všeobečně pro specifickou izraelskou situaci dneška. Ucedí mezi zuby: „Ne, já odpovídat nebudu.“

Yael se rozhlédne: „Tak Johne! Co si o tom myslíte?“

John je to, co lze nazvat The Big American Soul. V pondělí jsme se probudili a on hlaholí: „Happy Monday““ Potkáváme neznámého vojáka a on hlaholí: „Happy Monday“. V úterý jsme se probudili a on hlaholí: „Happy Tuesday.“ A zřejmě to tak půjde do nekonečna. Teď ale mlčí. Dívá se do země. Také je toho názoru, že jeho svoboda myslet si něco nebo nemyslet si nic je dávána všanc. Rozdíly mezi větami jsou příliš malé, než aby ospravedlnily volbu. Teď zvedá hlavu. Chystá se něco říci. The Big American Soul možná řekne něco ostrého. Micol a Yael ho přerušují a praví jako by nezúčastněně: „Všechny ty věty řekl jeden člověk …

… patří Jicchaku Rabinovi.“

Všem se nám ulevilo. Vlastně jsem se také zapojil do diskuse. Nevím, jestli to bylo dříve nebo později, než Micol a Yael dotáhly do konce svůj žertík. Myslím, že jsem se přihlásil ke větě „Now it is time not only to think of better future, now it is time to realize it.“ Připadala mi jako bezpečný přístav. A dodal jsem, že v devadesátých letech krom toho, že jsem byl asistentem na fakultě a zabýval se výukou filosofie, působil jsem jako externí komentátor Radio Free Europe – Czech Desk. Tehdy jsem uveřejnil jako Poslední slovo Lidových novin svůj krátký fejeton k atentátu na Jicchaka Rabina. Odsoudil jsem tehdy atentát jako projev slepého a zbytečného fanatismu. Dosud jsem netušil, jak je Jicchak Rabin pro izraelskou sebereflexi důležitý.

Jak bych asi fejeton napsal dnes? Svět je jiný než před takřka dvaceti lety; tehdy se hovořilo o Konci dějin, dnes o Konci konce dějin. Jestliže naše představa o dějinách před dvaceti, padesáti, sto, stopadesáti lety byla taková, že uskutečňují sice složitý, ale přece jen rozumný plán, jsou v zásadě racionálním chodem událostí, dnes nám připadají jako obrovský navztekaný nosorožec, který se opět dává do pohybu, začíná klusat. V minulých desetiletích jsme se cítili na vrcholu dějin jako jejich cíl, dnes se do nás vkrádá závratně ničivé a zároveň osvozující poznání, jak jsme malí, jak jsme nepatrní v jejich soukolí, v jejich neustálém startování z mezistavů. Jaká je role fanatismu, respektive totálního odhodlání neustoupit ani o píď, když za sebou slyšíte a cítíte dupot a dech podrážděného zvířete, když se země chvěje?

A Micol praví: „Třeba napíšete něco dalšího.“

A ze svého iPhonu pustily Micol a Yael Shir LeShalom, po které byl Rabin zastřelen.

Takže píšu. A vím, že to napíšu.

Mimochodem starou xerokopii oné slavné fotografie od Lví Brány z roku 1967 jsme dostali na úvod večerního sezení na základně Sirkin hluboko v listopadové tmě.

A byla nám zima.

A hned vedle základny na cvičišti se ozývaly výstřely z poloautomatických zbraní; jednotlivé i v dávkách.

Jaký každý den v deset hodin večer.

Hluboké pohrdání nad zmínkou o Ugandě – aneb dotyk toho, že Izrael je v mnohém především možností Izraele

Již jsem se zmínil o extázi dějin. Domnívám se, že představuje jeden z případů, kdy Hospodin, hebrejský, ale vlastně biblický Bůh vstupuje na scénu světa. Bůh vstupuje do Jeruzaléma. Zažil jsem ještě jednu takovou, vlastně anti-extázi. V kraťounkém filmu, který jsme shlédli při návštěvě vily prvního izraelského prezidenta Chaima Weizmanna, mluvilo se o počátcích cesty ke státu Izrael. Představte si: malý sálek, ve kterém se po tisící promítá pro další skupinku z mnoha dalších informativní dokumentík, když tu najednou zazní krátká zmínka o Ugandě, že byla zvažována jako místo pro židovský stát místo Palestiny, v té době zanedbané země pod osmanskou nadvládou. Při zmínce o Ugandě zasyčí v publiku v krátkém poryvu nevole, jakýsi hořký, ba vzteklý smích.. I já vyrážím ze svých úst zvuky nevraživosti. V té vteřině byli jsme v tom sále všichni tak zajedno. Avšak co to znamená, že jsme byli všichni tak zajedno? Co tím říkáme, že jsme všichni tak zajedno? Tvrdím, že se tak přihlašujeme k hebrejské, vlastně biblické vizi dějin. To vyžaduje vysvětlení, tedy vysvětluji. Když se přihlašujeme k hebrejské vizi dějin, prohlašujeme tím, že jsme schopni se vyrovnat s tím, že budoucnost je zcela otevřená, tedy zcela nejistá. Přihlašujeme se k tomu, že dopředu nemáme vlastně vůbec žádných jistot, kromě jediné, kromě „emuna“, spolehnutí se na boží zásah, že v rozhodující okamžik skutečně přijde. Napadá mne, jaká že dějinná halachická „micvotav“ v proudícím historickém čase je potřeba naplňovat, aby Hospodin jako spásná událost skutečně přišel? Být lux in tenebris, světlem v temnotách pro ostatní národy? Stát Izrael nemůže být obyčejným státem mezi dalšími státy. Není totiž na světě nebezpečnějšího místa, než kde vznikl stát Izrael. Není totiž místa s větším geopolitickým strategickým významem. Umisťovat do takového místa stát, jehož důležitou funkcí je poskytnout v případě potřeby azyl pro pronásledované Židy z celého světa? Uganda je v tomto smyslu výhodnější. Nedává to smysl, pokud se neotvíráme podstatě židovství, kterou je jistota o dějinnosti člověka pod božím vedením, že jistoty tak i tak není, pokud přísný bůh Hospodin nezasáhne ve prospěch svého lidu! Na mimořádně nebezpečném místě může přežít jen mimořádně výjimečný stát. V tomto smyslu je stát Izrael vždy právě tak možností Izraele. V tomto smyslu musí být Izrael především budoucností Izraele. Kdo chce žít v Izraeli, musí se vzdát všech jistot, které přináší antické cyklické vidění světa, například že po zimě vždy přichází jaro. Nic takového pro Izrael neplatí, za neblahých okolností může přijít po zimě ještě větší zima. Ale protože je zde Bůh, nikdy se teplota nesníží až k absolutní nule. Nicméně Izrael může, ale nikdo jiný, objevit jakési ideální roční období, vrcholné možnosti vždy omezeného, konečného lidského údělu. I o tom mluví Ben Gurion, když se zaměřuje na kolonizaci Negevu, biblického pouštního prostoru. Protože je Izrael nositelem metafyzických privilegií, proto zůstává Izrael nepochopen, i proto bude vždy dění v Izraeli (například médii) částečně zkreslováno, i když – doufejme – nikdy zcela.

Dotyk s Davidovou hvězdou na hrudi seržanta Ofíra – aneb see you soon, Israel!

Několik let první dekády 21. století jsme s režisérem Janem Novákem strávili mimo jiné tím, že jsme zpracovávali divadelní adaptaci slavného románu Liona Feuchtwangera Žid Süss. Feuchwanger své barvité líčení vystavěl na historicky doloženém případu jistého německého Žida, který se odmítl vzdát svého vyznání a nepřešel na katolickou víru i za cenu obětování vlastního života. Ačkoli jsme práci formálně dokončili a získali souhlas německé agentury, která zastupuje Liona Feuchtwangera, práce zůstává nedokončená, protože k vlastní divadelní inscenaci nedošlo. Možná v románu chybí něco, co musí být v divadelní hře, aby měla působivost jak horizontální, tak i vertikální, aby modelově hovořila pro všechny časy jako archetypální síla mýtu. V pestré mozaice románu zřejmě zůstává nedotažena vlastní pozitivní definice židovství. Finanční ředitel vévody virtemberského Josef Süss jako hlavní postava románu je mužem velkého světa a velkého luxusu, kdyby se na něho neútočilo jako na Žida, kdyby neustále nemusel unikat před podivnou, těžko vysvětlitelnou šikanou, vlastně by své židovství nezkoumal a možná by se k němu vůbec nehlásil. Velký finančník Izák Landauer nosí tradiční židovský kaftan, i tím se formálně hlásí ke svému židovství, jeho židovství je ale pro něj jednou provždy příslušností k menšině, která vyrůstá ve stínu většin, a proto prý vlastně nemůže růst rovně a vysoko. Židovství znamená jednou provždy nosit stigma pronásledovaného, který nemá jinou volbu než přelstít a oklamat své protivníky. Na základně Sirkin jsem se ale setkal s mužem, který je pro mne důkazem, že stát Izrael přece jen posunul a proměnil definici židovství. Seržant Ofir pod svým nadřízením starším seržantem Jurijem řídí logistické práce, tedy nespočetné skladovací prostory, rozptýlené po celé základně. Je to mohutný obr ke dvěma metrům s dunivým hlasem a baculatou hlavou jako koleno. Samozřejmě vždy v khaki a na hrudi nosí na stříbrném řetízku velkou Davidovu hvězdu. Je ale tak jiná, tak zásadně jiná než žlutá hvězda, která jakoby ocejchovávala vyvržence za dob nacistických režimů v Evropě! Jeho Davidova hvězda znamená příslušnost k sebevědomé většině ve státě Izrael, který má na obyvatele největší počet Nobelových cen. Jeho Davidova hvězda samozřejmě odkazuje na velké genocidy a vyhnání Židů v historii, na Španělsko, Ukrajinu, Hitlera, ale především z ní září hrdost – třeba na pláže v Tel Avivu v sousedství moderního velkoměsta, na krásné izraelské ženy a muže na těchto plážích, na izraelskou schopnost enjoy life a na izraelskou populární hudbu, ve které se slévá makabejská hrdinskost a patetičnost, arabská melodika a italský mediteránní zpěvný tón bel canta, na izraelské vynálezy, například Pill-Cam (kamera v pilulce) a další. Nevím ale, kolik v této jednoznačně pozitivní definici izraelského židovství zůstává prostoru pro tradiční intimní a individuální židovskou věrnost Tóře za všech okolností, která umožnila židovskému národu rabínů a proroků překlenout tolik katastrof včetně zničení prvního i druhého Chrámu. Ale jak říkám, při své šestitýdenní návštěvě se jen dotýkám a nechávám Izrael, aby mi v této chvíli sdělil jen to, co mi chce říci.

Neboť see you soon, Israel!

Tomáš Hájek

Leave a Comment